Výstavy v Černé hoře

Podniknout v této těžké době předlouhou a náročnou jízdu přes Slovensko, Maďarsko a Srbsko do koncové destinace Černé hora na jeden zátah, současně mít s sebou dvě fenky, přičemž ta mladší poprvé hárá, podstoupit před odjezdem PCR test na covid a po návratu se zavřít do izolace a pak znovu hurá na PCR test, to již vyžaduje notnou dávku odhodlání, někdo by to spíše nazval šílenstvím. Proč tedy to vše?

Inu, po dlouhých a depresivních měsících v lockdownu jsem si uvědomila, že pokud okamžitě někam nevyjedu s holkami (a hlavně s Cariňou) na výstavu, nemusela by se tak dlouhá výstavní pauza už také nikdy dohnat. Cariňa, které už je 13 měsíců, byla pouze na dvou výstavách, jednou z nich byla loni v červenci klubovka, druhou v září NV Argeles, to však byly výstavy v třídě štěňat a od té doby uplynulo moře času. Důležitost výstav pro socializaci snad netřeba zdůrazňovat, kde jinde se má dorostenec naučit vnímat neobvyklé ruchy, hluk, davy lidí apod. Život se smrskl na home office, dodržování odstupu od lidí, respirátory, ruce rozežrané od neustálého dezinfikování atd. Do toho každodenní masáž médií, plus mediální "výstupy" v "českoslovenštině" ("čau lidi").. Když slyším "Burešovy" intelektuální výlevy, vybavuje se mi tak nějak súdruh Husák. Dodnes jsem nepochopila, proč si lidé nemohou v obchodě koupit tak běžné věci jako např. ponožky či spodní prádlo, knihu, aj., zatímco paní "koordinátorová" si létá do Dubaje. Nedivím se, že toho všichni mají plné zuby, ani já nejsem žádná výjimka. Na výstavách v Černé hoře jsme již v minulosti byli, nečekala bych tedy, že mě zde ještě někdy něco může překvapit, Balkán je prostě Balkán.

Letos se ale pořadatelé věru "vyznamenali", takový chaos a absenci jakékoliv organizace jsem dosud asi nezažila. Vzhledem k tomu, že se jednalo po dlouhé době jednu z mála MV, navíc se zadáváním kvalifikace na Crufta, počet vystavovatelů byl nevídaný, stejně tak jako multi národnostní "melting pot". Na výstavě zaznívala v hojné míře čeština, slovenština, němčina, polština, ruština, také francouzština, plus veškeré balkánské jazyky, aj. Z ČR dorazil dokonce autobus krajanů, se kterými jsem dala řeč, po výstavě měli namířeno ještě na další MV do Kosova, komu čest, tomu sláva, já bych po třech dnech výstavního maratónu nic takového nedala. Už jen dvouhodinové čekání v lijáku a v zcela nehybné frontě na zaplacení výstavního poplatku by vydalo na samostatnou esej. Kouzelní byli ti dva postpubertální uhrovatí výrostci, kteří obíhali frontu a hulákali na řádně "orouškované" zahraniční vystavovatele "keep distance", zatímco "naše" (rozuměj místní) bez roušek, pokuřující, vesele hlaholící a postávající v chumlech okázale přehlíželi... Páteční národní výstava měla začít v 15 hodin, ale nakonec začalo posuzování až o dvě hodiny později, přičemž někteří nešťastníci stále ještě stáli frontu k okénku, v němž "úřadovala" jedna jediná paní, mimořádně otrávená a protivná. Na výstavu dorazili dokonce i další zástupci plemene, oba psy i jejich majitelky znám.

Já jsem si s holkami splnila vytčené cíle, tj. dokončit s Biescou titul Interšampion a hlavně socializovat Carińu, ke kterémužto záměru byla tato mimořádně hlučná a hóódně rurální venkovní výstava více než vhodná. Ale nepřeji nikomu zažít, jak po třech dnech výstavy vypadaly a hlavně zaváněly pouhé dva mobilní záchodky 💩.

Podívala jsem se s holkami také k moři a trajdaly jsme po půvabné pobřežní promenádě, dost mne udivilo, že si místní s ochranou dýchacích cest hlavu příliš nelámou, to naopak já jsem v davech lidí jako jedna z mála osob ozdobených respirátorem vyčnívala jako exot z jiné planety. Na druhou stranu bylo velice příjemné si po dlouhé době zajít do hospody a dát si k večeři naprosto delikatesní pljeskavicu či "čevapi", zapít vše místním pivem značky "Jelen" a nadto si ke kafi moci "zapálit" IQOSKU! A cítit se konečně aspoň na chvíli svobodně...Kam jsme se s holkami hnuly, všude nás doprovázely početné smečky toulavých psů, naštěstí byla Cariňa teprve na úplném počátku hárání, takže jsem nebyla nucena bojovat o "její čest". Smečky psů - nomádů či spíše páriů - se také povalovaly na pláži, ale většinou nás ignorovali. Po nedělní výstavě jsem si ještě vystála výživnou tříhodinovou frontu na přímém slunci na šampionáty (a opět ta šarmantní paní ve "výdejovém" okénku, její pochmurná nálada se kupodivu ani v poslední den výstavy kupodivu nijak extra nezlepšila, ba právě naopak🤣), naštěstí jsem stála ve frontě s bezvadnými ženskými ze zmiňovaného autobusu, celou dobu čekání jsme proklábosily, takže to celé celkem uteklo. Málem došlo i na mezinárodní bitku s místní slečnou, která nás všechny předběhla, drze se vecpala k okénku se štosem žádostí o šampionáty, po chvilce vzájemného strkání ale naše česká a ryze dámská početní převaha zabránila rvačce, dívčina byla totiž dost od rány.. A hádejte třikrát: koho myslíte, že uhratí "dorostenci" ("keep distance") zprudili? No, samozřejmě že nás - udatné dcery "národa Jana Žižky" a nikoliv bojovnou místní slečnu (a navíc bez roušky).. 🤣 😎

Cesta domů skýtala také mimořádně zajímavé zážitky, teprve za denního světla jsem zjistila, že oněch 300 km silnice v serpentinách srbských hor je lemováno pomníčky s fotografiemi lidí, kteří se na této brutální silničce zabili v autech a také to, že ona podivná značka se symbolem auta padajícího do vln není jakýsi místní folklór, nýbrž varovná cedule varující před pádem do hluboké propasti s nádherně modrou horskou říčkou. Rovněž jsem poprvé v životě viděla zblízka kalašnikov, po celou cestu vnitrozemím totiž postávaly hlídky milice a kontrolovaly auta. A právě díky jedné z těchto kontrol jsem měla vzácnou příležitost vidět zmiňovaný kalašnikov, všichni čtyři policisté, kteří zastavili mé auto, HO měli. Když viděli obyčejnou stárnoucí ženskou a ještě k tomu Češku, s úsměvem odmávli rukou a nechali mě jet. Koneckonců chlapci Černohorci jsou vesměs velmi hezcí, vysocí a urostlí, tak proč se nepodívat na pěkné mužské...Jediný zádrhel nastal na srbsko-maďarské hranici, kde policie veškeré vozy nahnala do několika koridorů a zaklapla za námi závoru a ostatní auta za námi už nepustila. Á, železná opona, říkala jsem si, asi budou kontrolovat testy na covid. Když jsem se po třech hodinách čekání v koloně dokodrcala k celníkům, zjistila jsem pravý důvod. Celníci doslova rozebírali téměř každé auto, někteří nešťastníci museli dokonce vyndat veškerá zavazadla a celníci se jim hrabali v osobních věcech a zaměřili se především na Němce a Rakušany. Hledali totiž alkohol a cigarety, aha, tak proto ta šťára, nějaký covid je vůbec nezajímal. Vezla jsem si ze Srbska sazenice rajčat a všimla jsem si, že na celnici v Maďarsku svítí jakési varovné cedule s přeškrtnutými rostlinami, jako tráva to nevypadalo, kdo by si také vozil "hulení", že. Naštěstí celníky natolik upoutaly moje psice, že zbytek auta už ani vidět nechtěli, rajčata jsem tedy vítězoslavně uhájila. Domů jsem se už bez větších zdržení dostala někdy okolo 7. hodiny ranní. Ujeto cca 3400 km tam a zpět, tedy přibližně stejná vzdálenost jako do Argeles v Pyrenejích. 😎

Výsledky:

23.04. NV Bar (rozhodčí: Marko Vreteničič):

Biesca (třída CH): V1, CAC

Cariňa (třída mladých): V1, JCAC, BOJ, BOS

24.04. MV Bar I (rozhodčí: Marko Proročič):

Biesca (CHC): V1, CAC, CACIB

Cariňa (třída mladých): V1, JCAC, BOJ, BOS

25.04.. MV Bar II (rozhodčí: Nenad Nedimovič):

Biesca (CHC): V1, CAC, CACIB, BOS, Cruft's kvalifikace

Cariňa (třída mladých): V1, JCAC, BOJ, Cruft's kvalifikace

Naše výsledky: