MV Ludwigshafen, DE

V sobotu 27.08. se konala v rámci mezinárodní výstavy v německém Ludwigshafenu speciální výstava německého zastřešujícího klubu KfuH. Vzhledem k tomu, že posuzovala uznávaná německá specialistka na php paní Mira Gehring, rozhodly jsme se s Bárou, že "podrobíme" naše čtvernožce jejímu přísnému oku. Do cca 450 km vzdáleného města jsme se vydaly s Albinkou a jejími potomky Corazonkem a Cariňou.

Více psů by se ostatně do mého offroadku ani nevešlo, už tak naše povedená trojice dokázala hnout s poměrně bytelnou bezpečnostní mříží, oddělující prostor vzadu od předních sedadel. Baru se naštěstí podařilo v průmyslovém Ludwigshafenu, jenž hotely vhodnými pro ubytování se třemi velkými psy rozhodně nepřekypuje, najít "hundefreundliches" hotel v zeleni, a to dokonce přímo u kouzelného parku. Ve zmiňovaném parku jsem se při ranní procházce s holkami nejprve domnívala, že mne postihly jakési zrakové i sluchové halucinace, neboť intenzivní zvukové projevy vyluzovala početná hejna zelených papoušků poletujících v korunách platanů! Dodatečně jsem si vygooglila, že se jedná o alexandry malé, kteří byli dovezeni do Porýní v 60. letech minulého století a zdejší teplé podnebí jim poskytlo vhodný habitus.

Jinak trasu do jižního Německa důvěrně znám, neboť právě tudy se jezdí do Francie, cesta je to vpravdě vražedná, neboť dálnice se prakticky neustále "opravuje", však také na dálnici nebyl k vidění ani onen "pomyslný dělník opírající se o lopatu" (cituji Barču).

Od roku 2009, kdy jsme právě tudy jeli do Španělska pro Huescu, se toho věru moc nezměnilo, tu a tam se sice poštěstí jet kousek po tříproudové dálnici, ale většinou se řidiči "plazí" v nekonečných kolonách v zúženích, lemovaných hrůzu budícími betonovými zátarasy, do nichž nabourat nebude vůbec těžké. Kolony kamiónů a obludných cisteren, domácí s obřími obytňáky + typická páteční německá "Stau" a 2,2 m na jeden pruh, to vše činilo ve spojení s vedrem "neodolatelnou" nálož adrenalinu. U Heidelbergu na nás čekala 10 km dlouhá kolona, jíž se nám naštěstí díky navigaci podařilo na poslední chvíli uniknout, a tak jsme po objízdných trasách okolo Heidelbergu měly "báječnou" možnost obdivovat vpravdě industriální ráz této části Německa a "brejlit" se v bizarních nájezdových okruzích a rozkopaných komunikacích o šířce tak leda pro trabanta. Ale i tak jsme si v pár pěkných kolonách postály, ale dobrou náladu nám to nevzalo.

Albinka se už krátce po přejezdu česko-německých hranic rozhodla, že dá v zavazadlovém prostoru svému dospívajícímu synkovi co proto, a tak její vzteklé vrčení vytvářelo vpravdě interesantní zvukovou kulisu, přerušovanou jen mým jekotem, vyzývajícím dotyčnou, aby se zklidnila, což naštěstí minimálně aspoň na chvíli vždy učinila. Ale i tak jel chudák Corazonek v podstatě převážně celou část cesty polostojící a nalepený na bezpečnostní mříž a usilovně se vyhýbající jakémukoliv rizikovému očnímu kontaktu s běsnící máti.

Albinka vůbec tak nějak pojala naši pouť jako poslední křížovou cestu, i v hotelu se tvářila jako boží utrpení, v parku se nechala táhnout na vodítku jako nemohoucí chuděra, aby vzápětí, jsouc vypuštěna z vodítka, podnikla nečekaný sprint s pozoruhodným zrychlením kamsi do druhé části parku a s cílem zřejmě ulovit jakousi kočku, veverku, či co já vím. Naštěstí druhý den na výstavě z ní letargie i zuřivost spadla, a tak jí byly opět s náležitou pompou navráceny honorární tituly "matka století" a "krasavice nevšední" a přibyly i tituly nové. 😜

Nyní již však k výstavě samotné. Posuzování paní Miry Gehring, jakož i vřelé přijetí německým klubem nás nadchlo. Na výstavu se přijela podívat i chovatelka Anette Wien a dorazilo několik Corozonkových dcer, holčičky byly naprosto okouzlující. Mimořádně vřelá atmosféra nás doslova dojala, málokdy se stane, aby se nám na nějaké klubové výstavě dostalo tak milého přijetí a my se cítily opravdu vítány. Zasvěcení vědí, že na konkrétních českých klubových výstavách se jmenovitě já s mými odchovy nevyskytuji vůbec, neb jsou nám setrvale a zavile výborem zamítány přihlášky (viz KV KPP 2017) a mé odchovy jsou "okázale" ignorovány, ačkoliv všude jinde v Evropě včetně Francie se jim dostává příslušného ohodnocení...

Precizní a velmi dlouhé posouzení každého jednotlivého jedince v kruhu nejenže splnilo, ba dokonce předčilo naše očekávání. Albinka v kruhu předvedla překvapivou metamorfózu z nasupené a zpruzelé "čuby" v noblesní divu, hrdě nesoucí ocas nahoře a plující jako zamlada. Nebudu zde dlouze rozepisovat, jaká slova zvolila paní rozhodčí na adresu mých psů, přikládám kopie posudků, které snad hovoří za vše (pro zájemce mohu přeložit).

Děkujeme německému klubu za zorganizování této "Sonderschau" pro naše plemeno, a především pak paní rozhodčí za obeznalé, pečlivé a nezávislé posouzení. S Baru jsme si to náležitě užily a Albince byl během jízdy domů slavnostně udělen další titul, a to "krasavice století".

Výsledky:

Alba (třída veteránů): V1, Vet. CAC, CAC KfuH, Nejlepší fena, Vet. CACIB, BOV, BOB, Rheinland-Pfalz Veteran Sieger

Cariňa (CHC): V1, CAC, CAC KfUH, CACIB, Antwartschaft KfuH Club Sieger (čekatelství na Klubového vítěze) Pozn.: čekatelství je rozhodčím udělováno jen výjimečným jedincům v dostatečné početní konkurenci. Tohoto vysvětlení se mi dostalo přímo od paní rozhodčí, pouze překládám její slova.

Corazon (CHC): V1, CAC, CAC KfuH, Nejlepší pes, CACIB, BOS, Rheinhald-Pfalz Sieger

Za fota z kruhu děkuji Belindě.