S naší smečkou jsme procestovali
kus světa. Zprvu nám na našich poutích postačil kombík, ale s postupem času,
tak jak se nám ti naši něžní obříci stále "multiplikovali", museli
jsme inovovat vozový park. Offroadek střední velikosti brzy již záhy
nebyl sto pojmout naši psí delegaci, a tak jsme nakonec skončili u prodloužené,
velkoprostorové dodávky. Jak naznačují fota níže, život se psy není "pod
psa", naše zlatíčka jsou nedílnou součástí našeho každodenního života.
Doprovázejí nás na "dovolené", byť "vacace" se psy je mnohdy
adrenalinová záležitost, zejména tehdy, když "paní doktorku" (citován
můj choť) napadne "inteligentní" nápad hodný jejího "mohutného
ducha". V konkrétních souvislostech lze zmínit moji
"vychytávku", kdy jsem při snídani na terase hotelu ve Francii
přivázala Albinku k jakési stojaté lampě, držící na jediném chatrném šroubku.
Co osud nechtěl, okolo prolétla vosa, Albinka z nich má fobii, vyrazila tedy na
úprk, jenže v tu chvíli se celá smečka navzájem zamotala do vodítek. Aránek
vyhodnotil situaci jako kritickou, ve vrcholném rozčilení ňafl do Albinky a
vzápětí celá smečka srazila na zem stůl i se snídaní, talíře a sklenice se
snášely na zem, rozpadaly se na tisíce kousků, to vše doprovázeno ohlušujícím
štěkotem našich drahoušků, řinčením nádobí a zděšenými pohledy ostatních hostů.
Když se se strnulým výrazem v obličeji objevil hotelový manažer, bylo i beze
slov očividné, že v tomto hotelu jsme byli se psy naposledy. A to nám v minulosti
tolerovali i "značkování" sloupu v recepci, nejprve Huescou a pak i jejím
synkem Aránkem.